Moje kamarádka z dětství měla mentálně postiženého bratra. Byl o 5 let starší, a když jsem bývala u ní a jejich maminka nebyla doma, často si s námi chtěl hrát. Ale on si hrát „neuměl“. Obtěžoval nás, vydával různé zvuky a skřeky a já se ho někdy i bála. Byl velký, měl velkou sílu a nedokázal mít své emoce pod kontrolou. Raději jsem bývala s kamarádkou venku nebo doma u nás. Necítila jsem se v jeho přítomnosti dobře, nevěděla jsem jak se mám k němu chovat, nerozuměla jsem tomu a ani od rodičů jsem nedostala žádnou uspokojivou radu nebo vysvětlení.
Za dob mého dětství byli postižení spoluobčané spíše zavíráni do ústavů, které bývaly nejčastěji na odlehlých místech a vůbec, tito lidé bývali tak nějak na okraji společnosti. Běžně jste je nepotkávali v obchodech nebo na chodníku, byli jakoby „uklizeni“.
Když jsem pak začala chodit do školy a byla jsem tak v první – druhé třídě, tak u nás ve škole hned vedle družiny byla „záhadná komnata“. Byla tam jedna třída Zvláštní školy a na dveřích, krom jiného, měla krkolomný název LOGOPEDIE. Měla jsem problém to vůbec přečíst, natož abych věděla, co to znamená.
Do té neobvyklé třídy chodila jedna jediná paní učitelka a odpoledne ještě jiná paní, která vůbec nebyla z naší školy – paní logopedka. Paní učitelka vypadala přísně, nás ostatních dětí si vůbec nevšímala, neokřikovala nás, nemívala dozory na chodbě ani v jídelně.
Děti z té třídy si s námi nehrály, neběhaly s námi po chodbách, a nechodily s námi ani do družiny. V jídelně měly svůj vlastní stůl a i tato paní učitelka seděla u stolu s nimi a ne, jako naše paní učitelka, u učitelského stolu s ostatními kolegy.
Celé to působilo, jako z jiného světa.
A my děti jsme jen věděly, že tyhle děti jsou jiné, divné a že špatně mluví, špatně se učí, neposlouchají…
Po pár letech byla v našem městě založena zvláštní škola, která měla samostatnou budovu a tyto děti, ze kterých jsem měla jako malá zvláštní pocity se přestěhovaly tam. Sešly z očí, sešly z mysli a já jsem zapomněla. Někde v pozadí ve vzpomínkách ale zůstal strach a nepohodlné pocity.
Navzdory tomu, mě vždycky tato problematika přitahovala.
Díky úžasné profesorce ČJ na gymnáziu, která do mě viděla jak do otevřené knihy, jsem se dostala do několika speciálních zařízení na náslechy, ještě před podáním přihlášky na VŠ, abych věděla, o čem to je. A pak už to bylo jasné.
„Speciální pedagogika pro mě byla jasná volba!“
Speciální pedagogika je takový mix pedagogiky, psychologie, patopsychologie, patobiologie, sociologie, a mimo jiné i logopedie.
Šla jsem studovat, a když jsem pak po studiu speciální pedagogiky nastoupila na zvláštní školu, tak ta záhadná paní učitelka z naší staré školy, která učila ty „jiné“ děti, mi dělala ředitelku. A krkolomné slovo „logopedie“ už pro mě mělo konkrétní naplněný obsah. Jaký, se dočtete v mém článku na blogu.
Jak moc záludné pro výslovnost toto slovo je, mě již mnoho let ukazují děti (někdy i rodiče) v mé speciálně pedagogické praxi a bavím se nad tím, jak komolí oslovení. „Paní lolopedka, logopička, logopidka, logopedička…“
Během studia jsem bourala bariéry a rozpouštěla strachy a předsudky vůči postiženým osobám, kterými jsem byla zahlcena z dětství nevhodnou výchovou a zkušenostmi s kamarádčiným bratrem.
Snad byl můj úkol v této inkarnaci, najít vztah k těmto dětem, být jim a jejich maminkám nápomocná v jejich ztížené životní roli. Hledat pomoc při řešení jejich problémů se vzděláváním, a pomáhat jim se zvládáním školních povinností.
A kam jsem to dopracovala se svými klienty dnes se dovíte v mém příběhu.
Mou poradnu navštěvují děti s různými problémy, a také děti, které mají potíže s učením a nebo chováním. Poruchy učení a chování jsou každodenní součástí mé práce. A například problémy s diktáty, čtením nebo psaním řeším téměř denně. A tak se zrodila myšlenka napsat e-book „Jak na strašáka jménem DIKTÁT„. Myšlenka, že toto téma zajímá určitě více rodičů, mě přivedla k tomu, že bych jim mohla předat své zkušenosti a poradit, jak se dají diktáty zvládat hravě a bez nervů.
Má práce pro mě není povolání, ale milé poslání!!!
Jsem speciální pedagožka – logopedka, terapeutka, autorka e-booku „5 fíglů, aby to puse lépe povídalo a nejen to…“ a zcela unikátního e-booku „Jak na strašáka jménem DIKTÁT“. Zabývám se nápravou řeči a rozvojem osobnosti dětí a poruchami učení a chování. Mou vášní jsou mezilidské vztahy, vztahy v rodině a role ženy ve společnosti. To vše propojuji v terapiích a vzniká koktejl komplexní a hlavně nestandardní péče, která celý proces nápravy a učení zefektivní.
