Dnešní zážitek na poliklinice byl pro mě velmi emotivní. Vyděsilo mě to, až mě to samotnou překvapilo.

Je pátek. Nejdříve jsem měla klienta – milou, šikovnou holčičku, se kterou je práce spíše hra. S úsměvem jsme se spolu s ní a s její maminkou rozloučily a já jsem s očekáváním odjížděla v doprovodu mého muže na polikliniku, kde mi konečně po 4 týdnech sundají nechodící sádru z nohy.  Je krásné květnové ráno, slibující slunečný a konečně teplý den.

V tomto milém rozpoložení jsem dokulhala na recepci chirurgické ambulance, kde jsem se chtěla nahlásit sestřičce.

Stáli přede mnou dva mladí muži. Jeden ve věku asi 20, druhý kolem 25 let. Dobití, domlácení, celí zkrvavení.

Ten mladší měl zavázanou hlavu a na levém oku gázové krytí, přes které prosakovala krev, v obličeji a na hlavě další šrámy. Z hlavy přes tvář, kolem ucha, po krku, zasychaly proudy stékající krve.

Druhý mladík, starší měl několik krvavých, možná řezných, ran v obličeji, na hlavě a na předloktí obou rukou a na levé ruce mu chyběl kus prsteníčku – čerstvá rána překrytá gázou, ale stále krvácející.

BRATŘI – POPRALI SE

Takhle se dokázali zřídit! dva bartři…

Ten pohled na ně byl až děsivý!

Jsem matka dvou synů přesně v jejich věku, a když jsem si pak sedla v čekárně a došlo mi to, bylo mi z toho až fyzicky špatně, tak nějak úzko, smutně. Děsivá představa. Pořád jsme matky a bolesti a starosti svých dětí se nás stále dotýkají a prožíváme je, i když jsou ty „děti“ už velké, dospělé. Nikdy bych toto jako matka nechtěla zažít.

Nebylo mi vůbec dobře i z toho, když jsem si představila, co asi ta jejich matka prožívá.

Cítí jejich fyzickou bolest? A co uvědomění si té brutality, se kterou se takto zřídily její děti? Co je mohlo tak nastartovat?

Evidentně to nebyl jen pěstní souboj. Řezné rány na hlavě, rukou a useknutý kus prstu – to na sebe museli vzít nože nebo nějaké nářadí. I personál chirurgie byl zaskočen.

Co je zastavilo? Byla jejich matka u toho?

Krom děsivého zážitku budou mít oba trvalé připomínky dnešního rána. A jejich nejbližší si to připomenou, kdykoliv se na ně podívají. Jizva v obličeji, chybějící článek prstu, možná poškozený zrak…

Kreslím scénáře?… asi ano. Ale v té čekárně mě lítalo hlavou tolik otázek… KDE SE STALA CHYBA?

Kde jejich matka udělala chybu? Jak to, že si bratři dokážou tak surově ublížit? Kde je sourozenecká – bratrská láska? Lekli se toho, co si navzájem udělali? Litují toho nebo naopak? Nevypadali, že jsou pod vlivem alkoholu, co je tak nastartovalo? Byl to afekt nebo vleklý spor? Kvůli komu, nebo kvůli čemu to bylo? Byla v tom žena? Peníze? Podraz?… Kdyby mohli, vrátili by to zpět?

V jaké rodině, v jakém prostředí tito chlapci vyrůstali? Jak řešili konflikty mezi sebou už v dětství? Co jejich rodiče, jak řešili problémy oni? Kolik bezpodmínečné lásky ti kluci poznali?…

Vůbec nesoudím, jen se zděšeně ptám.
Jak bych to, jako matka, zvládla já? Měla bych obrovský pocit selhání. Selhání jako matka, jako rodič.

A proč mám potřebu se o tento zážitek podělit? Zanechal ve mně silnou stopu a myslím, že jsem na té chirurgii nebyla sama, koho to zasáhlo. Přece jen jsou to bratři! Když se takhle poperou chlapi někde v hospodě – no dobře, ale bráchové…?!

Byl to pro mě signál k zastavení a zamyšlení se.  A tak vyzývám.

Zamysleme se!

Jakým příkladem, vzorem jsme svým dětem, jak se chováme ve vypjatých nebo krizových situacích. Co se od nás naučily a ještě se mohou naučit. Všechny děti bez rozdílu se přirozeně učí nápodobou nás dospělých a rodičů především.

Pro malé dítě je domov a rodina celý svět. Maminka a tatínek jsou ti nejchytřejší, nejsilnější, nejkrásnější, nejlepší…, prostě BOZI.

A protože jsou to Bohové, odmalinka nasáváme jejich vzorce chování do svého podvědomí a pomalu, ale jistě se jim začínáme podobat. Pokud to vědomě nezastavíme a nepřerušíme, žijeme podobný život, jako žijí naši rodiče. Alespoň v principech.

V pubertě přijde sice období velkého vzdoru, kdy jasně vidíme, že nechceme být jako oni – naši rodiče. Vidíme, že jsou úplně trapní, vidíme, jak jsou neschopní, jaké mají předpotopní názory, že všechno dělají „blbě“, postaru, nemoderně, nejsou IN. A tak je ten náš vzdor o to větší, o co víc jsme rodičům podobni.

Ale odkoukané a prožité vzorce chování jsou už usazeny hluboko a vyryly se nám silně pod kůži.

A pak se tím vzdorem unavíme, „dozrajeme“, možná se sami spálíme a nasbíráme nějaké zkušenosti. Zklidníme se a pomalu a nepozorovaně vplujeme zpět do stejných kolejí – a nechtěné vzorce chování se tím jen posílí.

Zkusme tedy, dokud to jde, být našim dětem tím nejlepším láskyplným vzorem!!!

Aby nebylo pozdě!!!

Moment, teď mě napadá, že i tady, doufám, platí:

NIKDY NENÍ POZDĚ

Jak jsem psala výše, pro malé dítě jsou rodiče BOZI. A dítě chce těm Bohům vyhovovat, potřebuje jejich ocenění, jejich pozornost, JEJICH LÁSKU. A pokud se rodiče chovají a jednají určitým způsobem, dítě to kopíruje, chce být přijímáno. Přijímáno SVÝMI BOHY. Protože si logicky myslí, že takové chování je to správné, že za to bude pochváleno, tak to prostě funguje, tak je to správně. Koneckonců nezná jinou variantu, jiné možnosti řešení.

Jenže to se rodičům vždycky nezamlouvá. Nelíbí se jim, že dítě křičí, že se vzteká, že se urazí, zablokuje a nekomunikuje… Velmi často u mě v poradně řeším s rodiči, jak se TEN jejich kluk nebo holka chová hrozně, že si s ním neví rady, ještě že už skončily prázdniny a zase jde do školky nebo do školy, že už to není k vydržení, různé problémy ve výchově či ve vzdělávání.

Pak ale začneme rozebírat do hloubky celou rodinu, partnerství a manželství, způsoby komunikace… a ejhle!, v proudu slz vyplavou na povrch souvislosti a

maminka NAJEDNOU VÍ…, UŽ VIDÍ… a když vidí, MŮŽE ZAČÍT MĚNIT

Čím dříve prozřeme a pochopíme, tím lépe. Pro nás a hlavně pro naše děti.

Pojďme při komunikaci více naslouchat, naciťovat se, zkusme se podívat na věci s odstupem, z nadhledu, podívat se na problém očima „protivníka“. Komunikace bude přívětivější, vstřícnější a bezpochyby konstruktivnější.

Přeji si, aby tento zážitek, kterého jsme dnes v čekárně byli účastni nezůstal bez odezvy. Aby v každém z nás pootevřel aspoň skulinku do sebe sama a dovolil nám nahlédnout do našich vlastních vzorců chování.

Aby nám dovolil nahlédnout do našich srdcí.

Jak chceme, aby se naše děti k sobě navzájem chovaly?

Chceme, aby se měly rády?

Dejme jim láskyplnou péči a ony budou žít láskyplný život

 

Vím, že náhody neexistují a ani dnešní zkušenost nebyla náhodou a díky za to 🙂

Barbora